Jdi na obsah Jdi na menu
 


                                 ZAKLADATEL HUTÍ V ŽELEZNÉ
 

                Vratislavský biskup Filip Gotthard Graff von Schaffgotsch

 
 

                              Obrazek 

 

  Narodil se 5.VI.1716 ve Warmbrunu jako šestý syn hraběte Jana Adama Schaffgotsche, svobodného pána z Trachenbergu, dědičného pána panství Kanast, Greifensfeldu, Giersdorfu v letech 1704 – 1740 zemského hejtmana knížectví svidnicko - javorského a jeho ženy Anny Terezie rozené hraběnky Novohradské z Kolovrat.

  Na kněze byl vysvěcen v roce 1738 ve Vídni, v roce 1740 byl ustanoven kanovníkem v Olomouci a v Halberstadtu a kustodem influovaným proboštem kostela sv. Kříže na Písku ve Vratislavi. 5 III. 1748 byl jmenován biskupem a 1. V. 1748 slavnostně vysvěcen.
  Po dočasném dobytí Vratislavi rakouskými vojsky za sedmileté války roku 1757 sloužil biskup Schaffgotsch slavné Te Deum na počest vítězství Rakušanů, tím navždy ztratil přízeň krále Friedricha II., který mu znemožnil další výkon biskupských práv, ustanovil mu koadjutora von Strachwitze a biskup se uchýlil do Javorníku. Když se pak Schaffgotsch v roce 1763 vrátil do pruského Slezska byl internován v klášteře v Opolí. V dubnu 1766 z pruské internace uprchl do rakouského Slezska a usadil se trvale na Jánském Vrchu u Javorníka. Král Friedrich II. jmenoval von Strachwitze generálním vikářem pro pruskou část vratislavské diecéze. Schaffgotsch spravoval až do své smrti jen její rakouskou část.

  Ve Zlatých Horách umožnil těžbu ve zlatých dolech, razil zde mince a přivedl sem nové osídlence, kteří založili Rožmitál, Salisov a Rejvíz. Založil také železárny v Železné a ve Filipově údolí pod Rejvízem hamr s hutí a sklárnu.
                   Zemřel na Jánském Vrchu 5. I. 1795 ve věku 79 let.

                  

                                        Slévárna a vysoká pec    

   Tato tavící vysoká pec byla postavena pro technologii která odpovídala tehdejší době. Byla vytápěna výhradně dřevěným uhlím které se pálilo v okolních lesích. Vysoká pec měla jedno ležaté dvouválcové dmychadlo poháněné vodním kolem. Později byl jako rezerva postaven parní stroj o síle asi 30 PS se stabilním stojatým dmychadlem. Tento byl zabudovaný v hlavní slévárenské budově. Hutnicky zpracovat železnou rudu navrhla německá firma,,Lodenitz a Brockersdorf“a naddůlní Bërn dodával želez-nou rudu. Z ní vyráběné železo vykazovalo výbornou kvalitu a hodilo se ke komerčnímu slévání i strojnímu lití atd.

           Odlévaly se tak zvané železné housky, které se pak ve výhních upravovaly na kujné železo. Ukázalo se však, že při dobrém výkonu pece zůstávaly přebytky surového železa které huť nestačila zpracovat. Proto nájemce Klein uzavřel smlouvu na zpracování přebytků sobotínskými železárnami. Tento materiál se zpracovával v Břidličné, Rýmařově, Staré Vsi, Janovicích a v Sobotíně. Dopravce zase přivážel cestou zpět na zpracování v Železné jiný materiál. Protože tato výroba začala být pro velké náklady nerentabilní byly založeny nové modernější pece vytápěné koksem. Nová technologie se měnila postupně, proto stará pec pracovala až do poloviny osmdesátých let 19 stol., avšak již se zmodernizovaným příslušenstvím. V polovině devadesátých let byla  výroba plně nahrazena moderními pecemi a stará dřevouhelná pec byla úplně odstavena. Po odstavení začala pustnout a pomalu se začala rozpadat.

  Výše uvedený parní stroj byl v roce 1900 beze zbytku demontován a dán do šrotu. Jeho parní kotel byl v roce 1920 tak poničen, že se nedal nadále používat.

                                        Tažírna drátu a válcovna

  Tato hrubá tažírna byla komerčně vybavena tažícím zařízením poháněným vodním kolem a malým pomocným parním strojem. Vyráběly se zde železné kulatiny v síle od 5 mm nahoru a délce žíly cca 30 m. které se používaly hlavně na výrobu řetězů. Odběrateli těchto výrobků byly firmy Krisch a Olbrích v Karlovicích a Adolf Grohmann a syn ve Vrbně, Ludvíkově a Markvarticích.

   Když se naplno rozjela tažírna bylo započato se stavbou jemné válcovací stolice. Tomuto účelu už nevyhovoval nynější pohon a tak jedna pražská firma postavila v roce 1880 nový parní stroj. Tento stroj využíval k výrobě páry zbytkové teplo ze dvou temperovacích a žhavících pecí které se vedlo kanály k parnímu kotli. Obě dvě pece postavily firmy Langer z Opavy a Schenk z Messendorfu. Tyto pece sloužily střídavě k zahřátí a nažhavení materiálu. Když se materiál rozžhavil tak byl s pomocí kočky a jednoho valcíře vytažen z pece a položen na válcovací stolici a dále zpracováván na potřebný výrobek.

   Nalevo od válcovny stál starý drtící mlýn, jehož vodní kolo sloužilo ještě nájemci baronu Kleinovi dále pak ing Stranetzkému jako mechanický děrovač pro jeho neprosperující tažírnu drátu. Náhon postavený pro toto vodní kolo dával velmi málo vody a vodní kolo bylo natolik ztrouchnivělé, že se vše muselo přestavět tak aby toto kolo utáhlo stříhací nůžky na železo.Byl postaven nový náhon nové výkonnější vodní kolo.(Tento náhon měl začátek u huti která se jmenovala Erhardshütte a stála u Střední Opavy konec náhonu byl nad válcovnou. Odtud tekl náhon přes vodní kolo válcovny příčným náhonem k vodnímu kolu huti. Od huti pak podzemním kanálem pod obecní cestou do hutního sběrného rybníka dále pak přes kola starého hamru nebo přepadem na západní straně tzv. Hübnerova lesíka(dříve park dnes louka) zpět do Střední Opavy. Bylo-li v náhonu příliš mnoho vody odváděl se její přebytek přepadový kanál tekoucí mezi hutí a domem kupce Viléma Fuhrmanna č.p.56, křižně přes obecní cestu k domu č.p.5, dále pak jeho zahradou a nakonec souběžně s ulicí barona Kleina zpět do Střední Opavy).V roce 1900 bylo pro celý provoz zřízeno elektrické osvětlení jehož generátor také pohánělo výše uvedené vodní kolo. Náhon k vodním kolům v zimě často zamrzal proto musel být hutníky často čištěn, což vyžadovalo značné náklady na provoz hnacího ústrojí. (poznámka kronikáře). Při zimních mrazech nebo letním suchu byl jako náhrada vodního kola pořízen menší parní stroj od firmy J. E. Sander z Krnova. Tento parní stroj byl taktéž poháněn parou ze stávajících kotlů válcovny. V roce 1917 dostal nájemce hutí a.s. FERRUM upozornění, že v roce 1920 bude válcovna kvůli nerentabilnosti zastavena a z části odvezena zbytek bude zpracován jako šrot ve vlastních dílnách. Jako důvod bylo nynějšímu správci železárny sděleno:

1. Zařízení válcovny už je zastaralé.

2. Nutnost dovážet uhlí z velké dálky zvyšuje náklady natolik, že válcovna není konkurence schopná.

O třech věcech měla být ještě podána zpráva která se týkala:

1. Tavící vysoké pece.
2. Továrního buku.
3. Současného stavu podniku.

                      Zámečnictví – soustružnictví – kovárna

Toto pracoviště sloužilo zpočátku jen jako údržbářská dílna. Výjimkou byla místa kde se kreslily výkresy nebo vyráběly modely pro odlévací formy a míst kde se opracovávaly nebo upravovaly hotové odlitky nebo jejich části.Hlavním výrobkem byly kované vozové osy jakékoliv velikosti které potřebovali přepravci. Znalci tento výrobek označovali za velmi kvalitní. Říká se, že za časů hutního správce Rudolfa Freina, byly v této dílně vyráběny také kolejové hřeby, šrouby, matice a spojovací kusy pro železnice. Tohoto materiálu se každoročně vykovalo několik vagonů. Také tento provoz začínal být nerentabilní. A tak se lehce nabyté objednávky musely postoupit konkurenci. Stávající objednávky musely být vyřízeny do konce roku 1906.


                                   Nepomukův hamr

Zde byly staré materiály jako drát, špatné odlitky, surové a tvrzené železo (legované železo), připravovány k tavbě a přetavovány a vykovávány na kvadratické bloky, tzv. lupy. Které byly na válcovací stolici válcovány na železné pláty atd. Z počátku byly z tohoto materiálu vyráběny, kromě vozových hřídelí také lopaty a různé druhy pluhů.
    Těmto dílnám sloužila původně tři vodní kola. První kolo pohánělo tak zvané lupovací kladivo. Druhé kolo sloužilo k pohonu dvouválcového stojatého dmýchacího zařízení k vysoké peci. Třetí kolo které pohánělo malé kladivo, bylo již z počátku velmi staré a nevyhovující.
    Aby se vyhovělo přání zákazníků, museli se pro místní valcíře vyrábět velmi kvalitní výrobky. Proto se v roce 1902 v rámci modernizace výroby postavila pudlovací pec. S touto pecí pracovaly dvě temperovací výhně. Protože žádný z místních hutníku tomuto systému nerozuměl, byli dva pudlaři najati ze Štýrska. Zdejší hutníci jim sloužili jako pomocné síly aby během jejich pobytu získali potřebné znalosti v oboru pudlování. Tento nově upravovaný materiál byl až na menší odstranitelné chyby označen jako kvalitní.
     První místní zaškolený pudlař, jménem Hauner, zjistil při kontrole výhní a sledování prvních pracovních postupů, že výhně jsou již zastaralého tipu a proto mají velkou spotřebu paliva (černé uhlí). Proto chtěl výrobu zreorganizovat aby byla rentabilnější. Tehdejší hutní správa nevzala Haunerovu radu na vědomí a tak pudlovna pracovala dále periodicky až do roku 1907. Když se konečně hutní správa přesvědčila o nerentabilnosti výroby, musely být práce v pudlovně zastaveny. Další návrhy, které by zrentabilnily výrobu a znovu zprovoznily pudlovnu byly takové:,, přestavět pudlovací pece do válcovny, čímž by se ušetřilo na v vytápění,“ protože rozžhavené bloky z pudlovny by se nemusely znovu rozžhavovat pro válcování. Tento návrh ale nebyl přijat, a tak byla pudlovna v roce 1912 dána k likvidaci. V letech 1919 – 1921 byly pudlovací a temperovací pece demontovány a železo které obsahovaly bylo jako šrot znovu přetaveno.

   Pod Nepomukovým hamrem stával lesík osázený smrky, listnatými stromy a keři. Uprostřed lesíka pod rybníkem bylo velké hřiště. Byl to tak zvaný ,,Hübnerův lesík“, bylo to nejvýhodnější místo na pořádání lidových slavností.
V roce 1893 přijel do železáren jeho Eminence, milostivý chlebodárce, velebný biskup a kardinál z Wroclavi, Dr. Georg Kopp, se svým komorním ředitelem Linnerem a družinou na krátkou návštěvu. Hutní správce Rudolf Frein se postaral o slavnostní přijetí vysokých hodnostářů. Při prohlídce hutí bylo připraveno v předvídaný den odlévání kterého se měl zúčastnit i sám biskup. Byla připravena forma na odlití kříže Řádu Německých Rytířů s modlitbou, jako dar biskupovi. Hodnostáři si prohlédli také ostatní části podniku. Dále byla po krátké schůzce připravena oslava v Hübnerově lesíku, načež hodnostáři odjeli. Slavnost pak pokračovala až do večera. Podávalo se zde zdarma pivo a každý hutník dostal lněnou modrou pracovní uniformu s čepicí. Mimo to byl každému hutníkovi vyplacen jeden denní plat.

(Poz. Kronikáře. Dnes je Hübnerův lesík vykácený, lesní správa z něj udělala louku na které se sušilo seno pro zvěř. 

 

                       Hamry a hutě ve Videlském údolí

  Ve Videlském údolí byly v první čtvrtině 19 století postaveny dva nové hamry, tyto hamry byly postaveny u levého břehu řeky Opavy. Jako u všech tehdy budovaných dílen využívaly tyto hamry k pohonu svých strojů sílu vodního toku. Každý hamr měl svůj jez který zadržoval vodu která pak tekla různými stavidly a náhony k vodním kolům a ta poháněla v hamrech kladiva, dmychadla, střihací stroje atd.

První hamr který pracoval se třemi kladivy nesl jméno Eduardův (Eduardhammer, na mapách z roku 1870 je již značen jako Drathhütte což by znamenalo, že zde byla také tažírna drátu). Druhý hamr stál o cca 200 m dále směrem k Vidlím měl až do roku 1880 jméno Alžbětin (Elisabethhammer). Po roce 1880 byl přejmenován na Jindřichův (Heinrichhammer).

   Při povodni v roce 1897 zničila voda jez se stavidly náhony a koly patřícími k Eduardově hamru a všechno ostatní zanesla kamením a pískem. Výroba zde byla zastavena a hutní dům byl přestavěn na obytný tento dům dostal č.p.86. Ač zvláště dolní byty byly velice vlhké tak je ještě dlouho obývala řada rodin. Také u Jindřichova hamru došlo k poničení náhonu, který byl v okolí hamerního domu stržen. Tyto škody byly rychle zlikvidovány a byl postaven náhradní hamr. A tak Jindřichův hamr převzal výrobu i za hamr Eduardův a pracoval až do roku 1908 přes to, že byl další povodní v roce 1903 znovu poškozen. Hamerní dům byl také přestavěn na obytný a později jej finanční ředitelství v Javorníku dalo k užívání cestáři který se o tento úsek cesty staral.

   V těchto hamrech se vyráběly výrobky obvyklé v těchto časech, jako vozové osy, ševcovská kopyta, ploché železo (pro jakékoliv zatížení), drát, různé pluhy, žací nástroje, lopaty a jiné nářadí. Tato při instalování moderní pokroková technika již zastarala a nemohla čelit konkurenční moderní technice která tlačila ceny výrobků dolů. A tak musela být práce v zastaralých hamrech zastavena. Pracovníci z hamrů si našli práci ve zbývajících hutích nebo v okolních továrnách a tak ustalo zvonění hamerníci kladiv ve videlském údolí. Když ještě hamry pracovaly tak bylo za jasných letních dnů nebo zimních nocí jejich kladiva slyšet až ve 3 km vzdáleném Vrbně. Místo kde hamry stávaly bylo opravdu pěkným kousíčkem země, obklopeným lesem s obrovskou skálou. Proto bylo toto místo dříve lidově nazýváno Pomněnkové údolí.

    Podle zprávy z archivu finančního ředitelství v Javorníku bylo vypátráno, že k biskupsko knížecím železárnám patřila také Zainhütte (1827). Tato huť se nacházela asi ve ¾ hodiny cesty vzdáleném začátku bílopotockého údolí těsně za lesovnou, později obývanou lesním strážcem Kuschem. (Na starých mapách z roku 1870 je Bílý Potok uváděn jen jako Zainhütte). V této huti byly vyráběny výrobky jako v ostatních hutích. Podle vyprávění starousedlíků se tam měly vyrábět hroty kopí, meče a šavle. Přesně doloženo to však není. Autentické je jen to, že Zainhütte opravdu existovala.

                                                     

ObrazekVýřez z katastrální mapy z roku 1875

                                   

 Obrazek  

     sv.Barbora patronka havířů a horníků  

                                 
 

Obrazek 

                               Název  Bílého Potoka na mapě z roku 1875                  
 

       

Obrazek 

                   Železná - Eduardova a Jindřichova huť na mapě z roku 1870
 

                                                      Dřevosplavný kanál

            Svého času nevlastnily biskupsko – knížecí železárny parcely ležící na horním konci obce, probíhala tudy hranice mezi majetkem Řádu Německých Rytířů (dále jen ŘNR) a majetkem Vratislavského biskupství. Proto si musely železárny pronajímat tyto parcely za účelem splavování dříví k pálení dřevěného uhlí a také kvůli místům na kterých se milíře na pálení dřevěného uhlí stavěly. Zde byl na levé straně cesty u řeky Opavy, pod nynější hájenkou (č.p. 4) postaven domek pro uhlíře který byl povodní v roce 1903 poničen. U hájenky náležející ŘNR (fořt Stocklassa) 
 
  Byl pro zvýšení vodní hladiny postaven jez od něj vedly dva kanály oddělené od řeky Opavy k místu kde se dřevo vytahovalo z vody. Voda pak odtékala dále a u mostu nájemce železáren Kleina se vlévala zpět do koryta řeky Opavy. Pro každý kanál byl pověřen určitý počet lidí k vytahování splaveného dřeva z kanálu. To pak bylo vypáleno na dřevěné uhlí a dopraveno do hutí. Pozoruhodné je to, že v té době byly břehy zarostlé hustým lesem až k řece a ta byla větší a vodnatější než dnes.
Tak zvaný vzdouvací jez byl v 80 letech 19 století poničen povodní. Byl z části odtržen a z části zanesen kamením a kamením a štěrkem a při pozdější regulaci řeky (1898 – 1900) kompletně odstaven. Domek uhlíře byl také odplaven a tak byly pronajaté parcely dány hutní správou do užívání hutníkům k pěstování brambor pro vlastní potřebu.

 

   V roce 1927 zahájil ŘNR jednání o návratu pronajatého majetku zpět do vlastní správy  (poz. vydavatele ve věci zřízení splavného kanálu na území obce Buchbergstahl - Železná vyhledal spisovatel Thiel v korespondenci mezi ŘNR a Vratislavským arcibiskupstvím mimo jiné toto): Jestli, že se chce ze strany Zuckmantelského panství stavět tři továrny na zpracování železa u Střední Opavy bude schváleno Bruntálským vedením řádu, že pro vodní náhon k továrnám zde postavené jezy nad kamennou zdí a na lesní půdě paseky č.1 a č. 64,65 musí dodržet spád 27 vídeňských sáhů a to dvakrát A mezi skladem dřeva bude dodržen 65 sáhový spád. Za třetí 15 sáhů pod vtokem vody z výtokového kanálu z Wildensteinerovy pily do Střední Opavy, postavené na straně která patří ŘNR. Jinak by tento náhon odvedl všechnu vodu ze Střední Opavy. Pak by se stalo , že by řád musel náhon úplně odstavit aby voda tekla opět splavným kanálem. Knížecí biskupská správa musí být spokojena když jí náhonem poteče voda 12 hod. denně tedy od 6 rána do 6 večera. Při spuštění náhonu bude splavené dřevo zůstávat v záchytných roštech nebude tedy odplavováno náhon nebude mít velký vliv na říční průtok. Dále je jisté, že biskupská strana by sama nemohla unést vzniklé škody.           

          Toto a další podmínky které obsahuje tato smlouva ŘNR v Bruntále s ředitelstvím biskupské komory v Javorníku bude podepsána na Janském Vrchu 17. října 1807 vrchním správním úředníkem L.S.Antonínem Bobinem. Podle ředitele komory nabude tato smlouva právní moci 19. prosince 1807.)                                                           

 

              Obrazek

                        Ukázka milíře k pálení dřevěného uhlí pro hutě


                                     Hutní věžní hodiny 

 

   Nad otevřenou věží vysoké pece byla postavena dřevěná střecha s osvětlenou věžičkou. Střecha byla pokryta železným plechem natřeným rzi-odolnou červenou ochrannou barvou. Nahoře byla umístěna stolice pro uchycení zvonu, kterým se v pracovní dny odzváněla přestávka nebo výměna směn. Právě tak vyzváněl zvon na poplach při požáru nebo povodňovém nebezpečí. Na zvonici byla umístěna plechová korouhev s velkým kokrhajícím kohoutem a s hornicko hutnickým pozdravem“Na štěstí“ psaným v korouhvi ozdobným písmem.
    V roce 1899 byla hutím zaplacena od věžního hodináře Aloise Jaschka z Krnova větší část dluhu za dodávaný odlévaný materiál pro věžní hodiny. Tato částka však nemohla vyrovnat celý hodinářův dluh. Získat od něj celou hotovost se ukázalo být zcela nemožným a tak si od něj objednalo vedení hutí s povolením finančního ředitelství jedny věžní hodiny, které měly být převzaty jako protihodnota za zůstatek dluhu.Tyto hodiny pak byly namontovány jako ozdoba do zvonice stojící v čele továrního dvora. Protože hodiny měly vlastní vyzvánění, byl zvon z věže přestěhován do malé zvoničky postavené na vážním domku vedle tzv. vázárny železa postavené také na továrním dvoře.
  Požárem který vznikl 7. května 1924 byla vázárna úplně zničena. Také vedle stojící vážní domek byl značně poničen a tak musela být váha zrušena.Nájemce železáren a.s.„ FERRUM“postavil na místě vázárny kůlnu na tavící a tavný materiál a na ní novou malou zvoničku.
    Během v roce 1927 prováděných přestaveb slévárny musela být věž i s pecí zbourána aby nebránila stavbě nových válcových pecí. Hodiny i se svým zvonem byly definitivně pře-stěhovány do nové zvonice postavené na sedlové střeše válcovny. Původní zvon padl za oběť první světové válce 1914-1918. Jako náhrada za původní zvon, byl namontován zvon litinový.     

Obrazek

                                          Věžní hodiny 1890              

                                               

Obrazek            

                         Přestavěné hodiny na válcovnu rok 1948                                                                                                                      

                Obrazek
                                                                                            

        Tovární dvůr s  pecí s věžními hodinami a zvoničkou na vážním domku

           

Obrazek

                                Věžní hodiny nad hutí od výrobny forem
 

                                   

Obrazek

                            Konec válcovny i věžních hodin v roce 1960
                                   
                                           Tovární prapor

           Knížecí a biskupská železárna v Železné chtěla mít svůj prapor s obrázkem svaté Barbory která je patronkou horníků a hutníků. Z počátku na to nechtělo vedení závodu přistoupit, ale když přišli na pravidelnou návštěvu vysocí úředníci z vedení panství, nařídili vedení hutí aby prapor přijali a ten byl nošen při oslavách v čele svátečního průvodu s příslibem pro obce Mnichov a Železnou, že bude vždy nošen na Hromnice, o svátku Božího těla a o slavnostech pořádaných vyšším úřadem. Dále na společných cestách do kostela, kterých se zúčastní úředníci a dělnictvo a také na domluvených cestách zpět.

V čele průvodu šla Vrbenska městská kapela, za ní tovární prapor který nesl zaměstnanec hutě, za praporem vedení závodu, dělníci a nakonec mnoho obyvatel obce. Je nutno ještě podotknout, že Železná patřila pod farnost Mnichov a tak se na bohoslužby chodilo do Mnichova. V roce 1925 slavila firma Grohmann a Co. Ve Vrbně 125 jubileum trvání firmy. Na tuto oslavu byly pozvané všechny firmy a společnosti z okolí a také nájemci hutě v Železné a.s. FERRUM. Spolu s hutním praporem se nesl prapor firmy Grohmann Co., sledovaný dělnickými a zaměstnaneckými spolky této firmy. Prapor hutního závodu v Železné byl vystaven v popředí aby tento starý důstojný prapor mohla vidět veškerá zúčastněná veřejnost.                               

 

       Obrazek

                                      Slévárna od továrního rybníka.

                                 

Obrazek

                                  Nájemci hutí v Železné, bratři Kleinové        
                     

      Obrazek

                            Vedení závodu od křižovatky u domu č.p.1
 

                      Obrazek

                             Nepomukův hamr - pudlovna a úpravna starého železa
 

              

              Obrazek

                               Poslední památka na Nepomukův hamr rok 2003
 

                                                                                                                                                                                 
                                  Obrazek

                                                  Válcovna na konci 19 století
 

                        

         Obrazek

                                                             Dřevěná budova s vodním kolem

 

     Obrazek

                                          Vodní kolo válcovny v r. 1959                      
     

     Obrazek

         V těchto budovách se nacházela úpravna výrobků, kovárna s malým   hamrem a v pozadí pod věží byly vodní kola pro pohon hamru a dmychadel.

 

 

                 

         Obrazek

                                          Věž zmodernizované vysoké pece po roce 1900

                           

           Obrazek

                        Slévárna s vysokou pecí napravo výrobna forem tzv. jádrovna
                       

              Obrazek

                                      Slévárna se skladem forem v roce 1948           

                                          

                           Obrazek

                          První hamr v Bílopotockém údolí Eduard později Drathhütte
 

                      

        Obrazek

                          Eduardův hamr přestavěný po roce 1903 na obytné domy 
               

                                

                           Obrazek

                      Druhý hamr původně Elizabeth od roku 1880 Heinrichhammer

                      

          Obrazek

                       Za Bílopotockou hájenkou jsou viditelné zbytky Zainhammeru
 

                          

      Obrazek

                                Pohled od Mnichova k Nepomukovu hamru
 

     

      Obrazek

                     Pohled na hutní komplex i s biskupským velkostatkem r. 1895
 
 

                                               Hutní hasiči.

Do správcování hutního správce Ing. Rudolfa Freina spadá také založení továrních hasičů v letech 1866 – 1907. Sbor byl složen z 25 mužů: 1.velitel, 1. zástupce velitele, 1. vedoucí oddílu, 4.dolní a 18 horních mužů jako obsluha stříkačky. Náklady vynaložené na uniformy a jejich opravy převzala hutní správa. Dále to byla jedna stará požární stříkačka, nejstarší konstrukce a jedna malá požární stříkačka která sloužila na Eduardově a Alžbětině hamru. Stará stříkačka ještě nasávala vodu přes kbelík z impregnovaného plátna aby znečištěná voda nepoškodila mechaniku stříkačky. Tyto nedostatky byly přestavbou v sání stříkačky odstraněny.

Jako 1. velitel fungoval do listopadu 1904, zemřelý slevárenský odborník a dílovedoucí Karl Ehlschläger. Tento oddíl byl přiřazen k Vrbenským dobrovolným hasičům jako 5. oddíl.

V obci Železná byl v roce 1908 také založen dobře vybavený hasičský oddíl. Do konce první světové války byly z různých stran kladeny požadavky na to, aby se tovární hasiči spojili s obecními, to se také v roce 1920 stalo. Toto je napsáno podle zápisků slévárenského dílovedoucího Johanna Dokoupila, které získal z ústního podání svého otce a také od bývalých správců a starých pracovníků. Podrobnější doklady se nedají nikde nalézt, protože ve válečných časech za tehdejšího správce Thamma bylo mnoho spisů skartováno a prodáno do sběru. 

 

                                              Tavící vysoká pec

Ač je to komické stalo se to. V jedné staré dřevouhelné peci zapomněli v roce 1874 řádně uzavřít vylévací otvor a špatně vytavený materiál vytekl z pece ven. Z vytečeného materiálu zůstal obrovský, chladnoucí, mnoho metrických centů vážící a železnou rudu obsahující blok. Ten byl položen před slévárnu vedle cesty na silné železné kolejnice. Tyto kolejnice pak nebyly vidět proto, že byly obrovskou vahou bloku ihned zatlačeny dobrých 20 cm do země. Byl tu názor že se tento blok během času úplně propadne do země a potomci si nad ním budou lámat hlavy co to bylo za materiál. Nebo se ho pokusí rozbít trhavinou a železo které obsahuje znovu zpracovat.

K tomu můžu dodat, že nic z toho se nestalo, proto, že při úplné demolici továrny v roce 1960 kterou prováděla armáda, naložili vojáci tento blok dvěma autojeřáby na podvalník pro přepravu tanků a odvezli ho neznámo kam.

                         

Obrazek

        Železný blok byl uložen uprostřed slévárny, mezi plotem a zdí
                                                  

                                                        

plan-slevarny-2.jpg

                                   Úprava hotových výrobků r. 1935         

                                                    

plan-slevarny-1.jpg

     Komplex vys.pec - slevárna - výroba forem - sklad - kancelář
   
Počet zaměstnanců v roce 1937 činil 25 mužů z toho bylo 16 slévačů, 4 čističi odlitků, 1 truhlář–modelář a čtyři specialisté na dílenskou aparaturu. V té době byla pracovní doba určena na 40 hodin týdně a byly i týdny ve kterých pracovali všichni zaměstnanci současně.V krizových letech se střídali zaměstnanci po týdnu a to tak aby vždy pracovala polovina osazenstva. Jen při lepších obchodních krocích přišlo na to, že najednou mohla pracovat víc než polovina zaměstnanců.

  Přes jeden a půl století byla tato huť matkou a živitelkou značné části zdejších lidí. Zažila mnohé změny, její výrobní prvky byly ničeny pokaždé když nastoupil nějaký nový správce.
   Mnoho odborníků živila a další z okolí k sobě přitahovala a všem dávala výdělek. Ohrožení krizovými léty musela přečkat nejen huť ale také ohrožení zaměstnanci museli tuto hořkou skutečnost snášet. Ale přišla nová doba a sní opětovný rozkvět hutí. Dalo se jen doufat, že smlouva mezi nynějším majitelem (fa Grohmann) a správcem Ferdinandem Grossem, který po odstoupení firmy FERRUM a.s., správcoval huti od jara 1920 a kterému bylo jasné jak hroznou světovou hospodářskou krizí projít a jak povede hutě knovému rozkvětu.

 

                                    Obrazek

                                                     Poslední zaměstnanci v roce 1948
                                  

 

                               Obrazek 
                                      Zbytek náhonu procházející kolem č.p.56

               

                                                   Ukázky výrobků (umělecká litina)

 

                                                                        

                                          Obrazek   

       

                                          Obrazek

                                          Litinový pohár s figurální výzdobou

                                                 Obrazek

                                                                         pohár s erbem

 

                                        Obrazek

                                   Hutní komplex s historickým bukem v r. 1959

                 letec.-mapa-zelezna1955.jpg

                                             Areál hutí Železná. Letecký snímek z roku 1955

 

Obrazek