Z historie Vrbna pod Pradědem

,,,,,,,

                                           Nepomukův hamr

Hutníkům dal k dispozici dřevo s vykácených lesů, které potřebovali na pálení dřevěného uhlí a toto uhlí pak k výrobě železa.

         Kolem hamru a statku si hutníci začali stavět svá obydlí a tak začala vznikat malá hutnická osada. Tato dostala název Hammerdörfel česky Hamrová víska. Hutnická osada se začala rozšiřovat, když se začaly rozšiřovat hutě. Byly postaveny další dva hamry a slevárna. Tyto měly popisné čísla 2 a 3. Tyto hamry měly také svoje jména. Německá kronika udává Vavřincův, Kristiánův a Nepomukův hamr.(Zde pouze Nepomukův, protože Kristiánuv hamr  pracoval až do svého přemístění  koncem 18 stol. na Drakově, a Vavřincův hamr byl postaven až v roce1807 

                                                                       Letecký snímek hutí z roku 1955                             

 Krajský úřad v Opavě již obdobnou žádost schválil a to 16 července 1795. Tento písemný dokument je potvrzen v Brně 14 srpna 1799. Ale k osamostatnění osady tentokrát ještě nedošlo a Buchbergstahl zůstal nadále kolonií Mnichova.

          Po roce 1795 začala být hutní výroba z Mnichova přemísťována do Železné. Zdá se, že jako první byl přemístěn z Drakova Kristiánův hamr, udávaný na starých mapách jako Hammer Vogelmühle. Sám Drakov tehdy nesl název Christian Hammer, podle zápisu v knize pokřtěných v Horním Údolí. Také Vavřicnův hamr s Lorencovou hutí ukončili výrobu a hlavně Vavřincův hamr byl přestěhován do Železné. Dále pak byly postaveny hamry na Tak zvaných „Hutích“ a to Eduard Hütte a Elisabeth Hammer. Hamry byly o velké povodni v roce 1880 smeteny ale opět postaveny jako „Drath Hütte a Heinrich Hammer.“ O povodních v r.1898 a 1903 byly opět zničeny a poté přestavěny na obytné domy. V první polovině 19 stol. byla postavena na Bílém Potoce (Weisse Seife) huť zvaná „Zain Hütte“, což je na starých mapách z roku 1876 udáváno i jako název osady Bílý Potok.
          V letech 1825 - 1827 pro nedostatek odbytu a vysoké náklady na výrobu začaly hutě upadat a proto byl jejich provoz zastaven. Biskupská správa byla nucena vynaložit vlastní prostředky na obnovu výroby. Byla postavena nová vysoká pec a hamry a opět zahájena výroba železa.Potřebná ruda byla dovážena z vlastních dolů z Mnichova, Rejvízu, Horního Údolí a Heřmanovic.
          Vrcholu dosáhly hutě v Železné po roce 1852, v té době byly v pronájmu správy Sobotínských a Štěpánovských železáren. Ty za pronájem platily vratislavskému biskupovi Melichorovi vysoké nájemné.

           V roce 1854 byly železárny pronajaty baronu Kleinovi a ten je měl v pachtu až do roku 1874. Pod jeho správou k původní vysoké peci, slévárně a třem hutím byla uvedena do provozu válcovna železa postaven dům č.p.68.(bývalá MŠ)a silniční spojka mezi Železnou a Vrbnem která nesla jméno Kleinova. Nutno ještě dodat, že válcovna byla vybavena novým pomocným parním strojem o výkonu 30 HP. Hutě v Železné měly velký sortiment výrobků. Odlévaly se zde různé sochy a reliéfní obrazy, železné hřeby pro stavby železničních tratí.
          V roce 1856 zaměstnávaly hutě v Železné 71 pracovníků v le-tech  1860 – 1870 již 110 pracovníků. Za příznivého vodního stavu trvala kampaň 9 měsíců, avšak v roce 1856 jen 15 týdnů.
          Dalším nájemcem železáren byl ing. Jan Stranetzky. Za jeho vedení se dostaly železárny do velkých potíží. Stranetzky byl huťař na vysoké odborné úrovni ale velice špatný obchodník. K úpadku podniku mu také dopomohl jeho pokladník Karl Jakob.
          Na někdejším splavném potoce, jihovýchodně od školy se pálilo z doplavených kmenů dřevěné uhlí. Stranetzky však měl jiné plány a tak začal v domku č.p.99 ze dřeva vyrábět ocet. Tomuto domku se pak říkalo octový domeček.Dále zamýšlel ze získaného dřevěného dehtu vyrábět anilínová barviva. Dalším experimentem byly pokusy o výrobu síranů z dřevěné hmoty. Tyto pokusy zabraly Stranetzkému veškerý čas, takže mu už žádný nezbyl na obchod. Postavil také huť na výrobu železných lopat ale ta se nedožila ani dvou let.

          V tomto období začaly železárny v Železné pociťovat konkurenci moderních železáren těšínských a vítkovických a také za-hraničních. Tato konkurence přinutila hutníky v roce 1874 zastavit výrobu a o tři roky později zastavily výrobu také železárny v Ludvíkově. V Železné pracovala jen malá slévárna a válcovna plechů která zpracovávala materiál vyrobený na těšínsku. V roce 1879 byla Stranitzkému smlouva vypovězena a tehdejší nadlesní Jan Nepomuk Peschke převzal dočasně vedení železárny. V roce 1881 byl vedením železárny pověřen Rudolf Freyn, ten vedl provoz až do roku 1896. Dalším nájemcem hutí byla akciová společnost FERRUM v Břidličné a správcem byl ustanoven Ferdinand Gross. Do roku 1939 pak řídilo provoz  biskupství  z Janského Vrchu a v roce 1939 koupila slévárnu firma Grohmann  a syn. tato firma nechala postpně obnovit válcovnu, která měla být spuštěna v roce 1945. K tomu již ale ze  známých důvodů nedošlo. Za 2 světové války se zde pracovalo pro Wehrmacht a vyrábělo se zde pancéřování pro letadla Luftwafe a zásobníky do různých zbraní (není písemně doloženo). Po roce 1945 se zde odlévaly drobné výrobky pro závod Koh-i-noor (LNH). Poslední výrobou byly hřídele pro elektromotory.

          V roce 1949 dochází k úplnému zastavení výroby. Dále využívaly budovy hutí Československé státní lesy, jako kovárnu, stáje, garáže, dílny a sklady. V roce 1960 provedla armáda kompletní demolici všech objektů železárny. Zachovaly se jen některé části zdí a náhonů a staré fotografie.           

 
                                      ZALOŽENÍ SAMOSTATNÉ OBCE

          Oddělení obcí bylo provedeno až 2.8.1878 s podmínkou. Že Železná zůstane pod farní a školní správou a od roku 1836 také katastrálně ve sdružení s obcí Mnichov. Za to, že byla Železná dříve mnichovskou kolonií musela nadále tvrdě pykat, ať už při placení poplatků, jmenovitě na připravovanou stavbu mostu (Vrbno – Mnichov) a školní budovu v Mnichově (r. 1866). Obě stavby se staly předmětem rozbrojů mezi Železnou a Mnichovem. Tyto rozbroje dosáhly vrcholu, když byl občan Železné Jan Hübner zvolen prvním radním pro obec Mnichov. To však již bylo dáno nařízením vrchnostenského úřadu a to písemě.

           Do roku 1870 neměla Železná vlastní školu. Vyučovalo se 5x týdně odpoledne v jedné místnosti domu č.p.49 kterou obci pronajala paní Franziska Krist. Obecní zastupitelstvo se začalo zabývat myšlenkou postavit v Železné úplně novou školu ale z daňového příjmu 800 zlatých ročně se tato stavba uskutečnit nedala. V roce 1868 již navštěvovalo školu 100 žáků a tak začal být prostor v jedné místnosti naprosto nedostačující. Proto se představenstvo obce rozhodlo obrátit na dobrodince, kteří by pomohli obci stavbu finančně zabezpečit.

 Těmito dobrodinci byli:

1.)  Knížecí biskup dr. Heinrich Förster přispěl 1500 zl.

2.)  Nájemce hutí baron Klein, zastoupený ředitelem Scholzem

      daroval pozemek o výměře 278 sáhů a 1000 zl.

 3.)  Zemská správa darovala 1000 zl.

           Školní budovu postavili mistři, tesař Eduard Brükner a zedník Adolf Adam za 4956 zl. Dne 21.11. 1870 byla budova předána dostala č.p. 97. Jako první učitel zde nastoupil Wilhelm Kneifel. O postavení školy se také zasloužili nadlesní Nepomuk Peschke a starosta Karl Gottwald.

                                                  Původní budova školy v Železné

                                                 Přestavěná škola v Železné.

                                                    Železná 1947 první žáci po II.světové válce opět ve škole.              

                                                                                             Pan řídící Gajdík

                               ZALOŽENÍ HASIČSKÉHO SBORU

                                          

           Roku 1913 rozhodlo zastupitelstvo o stavbě vodovodu. Jednalo se o pitnou vodu z pramene nad Vlčím Potokem (Wolf Seife). Vodovod stavěla vídeňská firma Rumpel za 32000 korun. Stát přispěl subvencí 7412 korun, zemská správa 6000korun, pan kardinál 4400 korun a obec 14188 korun. V roce 1928 nastalo nebývalé sucho a pramenité vody ubývalo, muselo se čerpat z nového pramene. Práce s tím spojené provedla opět firma Rumpel.
 

                                       ŽELEZNÁ V ROCE 1923

          Železná byla samostatná obec politického okresu Bruntál a spadala pod soudní okres Vrbno. Měla 685 obyvatel, vlastnila obecní dům, školu šatlavu, chudobinec a 0,56 ha pozemků, byla zadlužena půjčkou 25000 Kč. Vybírala přirážku k domovní dani ve výši 388%. Provozovatelé platili ročně 300 Kč na dani ze zábav. Obec vybírala poplatky za psa ročně 150 Kč.V čele obce byl starosta, jeho zástupce a tři radní. Písemnosti vyřizoval tajemník. O pořádek v kanceláři se starala uklízečka. Místní školní radu vedl její předseda, školu vedl řídící učitel s jednou učitelkou a učitelkou ručních prací.
Poštovní úřad Buchbergstahl vedla expedientka s listonoškou.
Velkostatek (majitel lesa): revír Železná a Vidly, majitel Vratislavské biskupství s revírníkem nadlesním a dvěma zemědělci.
Železárny akciová společnost Ferrum se čtyřčlennou správní radou.
Jeden řezník a uzenář, holič, obchod s galanterním zbožím, včetně papírnictví,prodeje hraček a potravin. Hostince dva měly trafiky prodej palivového dříví obchod se smíšeným zbožím. Drtírna tříslové kůry (Steinseifenmühle). Trafika. Spolek dobrovolných hasičů. K radnici patřil také bubeník.(poslední pan Honek Hynek) Můžeme se domnívat, že sem také patřil obecní policajt, když obec vlastnila obecní šatlavu. Tento objekt stál až do roku 1952.
Pro porovnání Ludvíkov měl v roce 1923 obyvatel 803, Mnichov 1966 a Vrbno 3420.          
Poznámka.                                                                                                               V cajnovací huti (Zainhütte) na Bílém Potoce se vyráběly šavle, železné loukotě do kol a hlavně hotové plotové díly ze železných prutů zde vyráběných. Toto není písemně podloženo je to jen z ústního podání pamětníků. Zainhütte je vlastně výroba železných prutů.

                               RÝŽOVÁNÍ ZLATA V OKOLÍ ŽELEZNÉ  

         Celková politická situace trojspolku Rakousko-Uhersko, Německo a Itálie byla jiná než dohoda mezi Francií a Anglií o válečné pomoci z roku 1900. K tomu se přidaly ještě národnostní sváry v Rakousko-Uhersku které vedla hlavně slovanská část obyvatelstva která by se nejraději připojila k slovanské velmoci Rusku. To by byla jedna ze základních podmínek pro vznik I. světové války. Pak už stačil jen nepatrný podnět a válka byla tu. Někteří lidé hlavně Rakušané a Němci byli vychováváni k lásce ke svému národu a vládnoucí dynastii. Při každých jmeninách a narozeninách se velice slavnostně vynášeli císařovy dobré vlastnosti. A je pravdou, že dva  císaři,  jak Josef II. tak František Josef I. byli velkými oblíbenci celého národa.

         Z politického úsilí (vytvořit slovanský stát) nebylo za oněch časů v Železné mnoho slyšet. V tomto bodě by zvítězila pro-rakousky smýšlející většina německého obyvatelstva, ale přes to nikomu rozpor mezi Rakouskem a Srbskem žádné štěstí nepřinesl. Národnostní nenávist nebyla v našem kraji vyhraněná, protože místní obyvatelstvo bylo těžkopádné a dobromyslné.

         Všechno závažné však mělo přijít v roce 1914. Srbové bažící po osvobození z rakouské nadvlády vlastně atentátem na následníka trůnu v Sarajevu 28. června 1914 zahájili II.světovou válku. Protože pomstít smrt následníka trůnu Ferdinanda bylo pro rakousko zadostiučiněním. Obyvatelstvo ale nepočítalo s tím jaký dopad to na něj bude mít a kam až to zasáhne. Mysleli si jen, že válka je protiúder strůjci sarajevského atentátu. A tak všichni povinnost nastoupit k branné moci uvítali a s radostí narukovali. Na nádraží k vyzdobeným vagonům je doprovázely celé rodiny i s hudbou, lidé byli velmi nadšení a ke všem svým zbraním spěchali s výzdobou a pohoštěním. Kdo nenarukoval přímo byl neustále sledován ponižován a poté rychle odeslán na frontu. Jak hluboké vrásky přinesla mobilizace k rodinnému krbu a jak neblahý měla vliv na rodinný život, netřeba jistě komentovat. Nadšení rychle opadlo když po 2 až 3 týdnech jejich příbuzní odpočívali ve studené cizí zemi. Mobilizace proběhla ve třech dnech a to od 31.července do 2. srpna 1914 ze Železné narukovalo 45 mužů a k tomu ještě 12 příslušníků domobrany. Stále se věřilo, že válka bude trvat jen krátkou dobu. Také vyšlo najevo, že generalita chtěla dobývat Bělehrad až po oslavách císařových narozenin tedy po 18. srpnu. Sami důstojníci tvrdili, že nejhorší část této války do dvou až tří měsíců pomine, někteří také připouštěli, že za tuto dobu mohou být i   některé zbraně zdokonaleny. Sotva skončily odvody, začaly kolovat plané pověsti. Začalo se říkat že přes naše území projíždějí auta plné zlata z Francie a to i přes to, že mýtní závory byly uzavřeny, když to nešlo po zemi tak byla viděna tajně letící letadla naplněná zlatem atd. pověry kterým se dříve lidé smáli přišly znovu na přetřes. Vyprávělo se, že když u Krnova  uschnou duby nebo když cihelna mezi Krnovem a Opavou vyrobí želvu které na hlavu šlápne Rus, začnou přicházet špatné zprávy z ruských bojišť. Rusové už byli u Krakova, Halič a Těšín byly vyklizeny a na 50 polských židů bylo umístěno u nás. Nejenom oddíly bojující na frontách ale také doma se projevovala z počátku velká obětavost obyvatelstva, když se začaly připomínat obrazy z osvobozeneckých válek před 100 lety. Při sbírkách pro válečné oběti Červeným křížem a jinými spolky, přispívali také chudobní svými drobnými penízky a skoro všichni přinášeli rádi tuto velkou oběť. Válečné půjčky a peníze sesbírané ve vnitrozemí byly vydávány na válečný provoz. To znamenalo u obce 20 000K a dávky ve výši 3 300K. Také živnostníci obětovali z velké většiny všechno a nakonec z nich byli žebráci. Noviny které se na venkově jen málo četly byly nyní jako na spolykání. Mnoho lidí chodilo do Vrbna za nasazenými vojáky sbírat správy z bojišť. Ale jakmile začali chodit z fronty ranění na zotavenou tak i tato horlivost upadla. Také noviny se nezaměřovaly na zprávy o ztrátách přesto, že tyto byly obrovské. Opět byly zavedeny vojenské lékařské prohlídky mužů od 18 do 50 let a mnozí muži kteří nebyli dříve ze zdravotních důvodů odvedeni museli narukovat na frontu. Bylo to celkem 95. mužů. Když 2 května 1915 přišlo ke zlomu na ruské frontě u Görlitz přišlo zlepšení. Ale z dřívějšího spojence Itálie se stal nepřítel. Pro dlouhé trvání války začaly být potraviny na příděl. Jako první to byly mouka a chléb. Brzy na to také maso, cukr a tuk byly vydávané na lístky. Těžce pracující dostávali o polovinu větší příděl a těhotné ženy zvláštní přídavek. Ve městech se prodávaly na černém trhu zatajené potraviny ale jen za hříšné peníze. Venkované měnili zeleninu a brambory za ošacení, prací prostředky, petrolej, mýdlo, tabák a další. Chudobní ale měli o tyto věci velkou nouzi a tak je trápila podvýživa což bylo úrodnou půdou pro různé nemoci, hlavně tuberkulozu. Pro válku bylo třeba barevných kovů a tak byly zabavovány věci jako cínové nádobí, měděné kotle, hmoždíře a někde dokonce zvony.

         Ve válečné době začala pomalu nastávat sociální revoluce, jmenovitě proto, že byl zastaven růst životní úrovně, živnosti pracovaly na válečnou půjčku, což byla základní podmínka další existence. Ale i jiné profese které pečovaly o každodenní životní potřeby jako pekař, řezník, mlynář měli vysoká vydání. To poukazovalo na to, že nedostatek chleba je spojený se zemědělskou prvovýrobou a, že zemědělci válkou příliš netrpěli. Před válkou vykazovaly zemědělské usedlosti mezi sebou jistou soutěživost což zvyšovalo výnosy a snižovalo ceny. Toto ale za vály padlo z velice citelného nedostatku pracovních sil. Vláda se sice snažila umožnit vojákům mimořádné dovolené na obdělání půdy a sklizeň a také na tyto práce propůjčovala válečné zajatce, ale za to chtěla aby zemědělci odvedli veškerou úrodu až na vládou stanovený zůstatek pro vlastní spotřebu a osev. Pro dodržování těchto ustanovení provádělo vojenské četnictvo kontroly a domovní prohlídky.

         Rovnoprávnost za kterou ženy před válkou marně bojovaly přišla za války sama od sebe a vyzkoušela jejich způsobilost ve všech profesích. Zvláště na venkově kde na zemědělských usedlostech kde musely z dětmi zvládnout veškeré práce. I život v domácnosti na ně kladl ty nejvyšší požadavky a k tomu ještě výchova dětí bez otců, to nebyl žádný snadný úkol. Ještě těžší ale byla starost o každodenní chléb který se prodával za nejvyšší ceny a to za niklové, stříbrné a zlaté peníze. Papírové bankovky byly bezcenné a na živobytí nestačily. Byly nařízeny bezmasé dny a jejich dodržování hlídalo četnictvo namátkovými kontrolami. Nebyl také tabák proto se kouřilo sušené bukové a ořechové listí.

         Správě obce přinesla válka nejméně zdvojenou práci a to nejen ve spisech ale také při odvodech, při výživě obyvatelstva,  statistikách obdělávání půdy, Válečných půjčkách atd.

         Také spořivost byla válkou příznivě ovlivňována, tvrdou pěstí nutila lidi k šetrnosti a také móda nemoc všech žen utrpěla válkou citlivé rány. Ženy byly nuceny nosit staré šaty a prádlo a co již bylo hodně obnošené darovaly na obvazový materiál.
          O krádežích na polnostech za války se nemá cenu ani rozepisovat. Podotýkám, že proti těmto krádežím byla zavedena rázná opatření a to taková: byli někdo přistižen po 18 hodině (mimo majitele polnosti) na cizí polnosti byl odveden stráží k potrestání. Jazyk byl válkou obohacen o nová slova jako je pašerák, chamtivec, ulejvák a švindlíř.

           Humor který tady byl na začátku války začal odcházet s tím jak se válka začala prodlužovat. Životní podmínky se nenapravily ani po zprávách o vítězstvích na bojištích spíše naopak. V Mnichově byla v roce 1917 založena důstojnická škola a ve Vrbně byly vystrojovány oddíly 24 pěšího pluku. Z tohoto pluku je na hřbitově v Mnichově pochován jeden voják který byl zabit ve Vidlích při kácení stromů. Naše horská krajina se svojí skrovnou úrodností byla za války opravdu ve stavu nouze ale nejhorší čas přicházel vždy před novou sklizní. Toto dosáhlo v létě 1918 svůj vrchol, když obyvatelé Vrbna a okolí vyrabovali všechny obchody a klášterní lázně kde sídlili letní hosté.
           V dalších dnech chtěli totéž provést v Karlově Studánce, byli ale zastaveni četnictvem a vojskem. Hlavní pachatelé byli potom v Opavě souzeni a potrestáni. Někteří ale byli amnestováni. Přesto ale pro nedostatek potravin a stále přibývající povinnosti a veřejné mínění o beznadějnosti války byli lidé válkou unaveni. K tomu také přispěla bitva na Piavě jak se tehdy říkalo se zrádnými Italy. Dále pak rozpad monarchie a založení republiky v říjnu 1918. Jednotlivě i v zástupech přicházeli navrátilci z války beze zbraní, s roztrhanými uniformami a obutím, v hlavě jen s myšlenkou na domov. Státní moc úplně ztratila přehled a přivlastnění si státního majetku se nepovažovalo za krádež. Velmi se věřilo na slibovanou lepší budoucnost ale kolik z těchto slibů mělo být splněno nikdo nedokázal říci.
             Jedním z prvních následků převratu bylo hrozné všeobecné zvyšování cen a velká nezaměstnanost a vynucovaná skromnost  která dávala jen velmi malý prostor pro zábavu. Také se ukázalo, že náš národ (myšleno německý) neměl ze získané svobody ten správný pojem, protože nikdy nebyl vychováván k samostatnosti.
             Ze stran severní Moravy, Čech a Slezska v listopadu 1918 nebyla žádné vstřícnosti a takzvaný Deutsche Sudetenland nebyl vytvořen, a tak místní obyvatelé žili i nadále v bídě a černý obchod a šmelinářství mělo v čase převratu spíše navrch než aby bylo zlikvidováno. Mnoho příslušníků Německého národa si přálo osamostatnění a to dokonce i v zajetí ale po návratu domů nebyli schopni pozvednout zbraň a postavit se na odpor nebo obranu své vlasti a právo na sebeurčení, které jim bylo upíráno. V čele sudetské vlády chyběli na takový převrat průbojní vůdcové kteří by budovali podobně jako v Opavě, Krnově, Bruntále, Rýmařově a jiných městech jednotky národní obrany tzv. Volkswehr. To byl asi chybný krok a k tomu vidina nových bojů nikomu nezvedla náladu.
           Když české vojsko obsadilo 18.prosince 1918 Opavu a brzy po té zbytek Slezska, bylo po převratu a o přejmenování slezského území nemohlo být ani řeči, a proto převzetí úřadů a přísaha československé vládě o včlenění tohoto území do ČSR proběhly bez velkých potíží. Mnoho našich tzv. německých soukmenovců si říkalo, že už je to vlastně všechno jedno jen když už bude klid.
           Velký byl počet obětí který si válka vyžádala v naší obci. Ze zdejších narukovaných našlo ve válce smrt 15 našich odvedených spoluobčanů. Ale také ostatní účastníci války prožili mnoho utrpení a strádání. Mnoho jich bylo zraněno, často víc než 8x na různých frontách. Mnoho jich bylo v ruském zajetí velmi daleko od domova. Tito zajatci pracovali pro majitele pozemků, lesů a dolů a poznali tak mnoho cizích území jako Turkestán, Černé moře, Sibiř a jiné. Někteří smolaři se po návratu z ruského zajetí dostali znovu do zajetí italského. Italové zajali mnoho rakušanů až po pádu monarchie a propustili je až za dva roky. Mnozí si přinesli ze zajetí malárii. Ti kteří se oženili v ruském zajetí si přivezli domů svoje manželky.
            Jedním z důsledků převratu byl také zavedení všeobecného přímého volebního práva a právo vstupu do stran, jako občanská, křesťansko-sociální, soc. demokratická a jiné. První volby 15.června 1919 vyhráli měšťané o dva hlasy. Druhé volby uskutečněné 6.září 1923 vyhrála soc.demokracie s 574 voliči.
             Válka měla špatný vliv na vyučování ve školách. Chudobné školy , podvyživené děti a nedostatek učitelů donutila mnoho škol stáhnout se na jednotřídní a tak bývalo v jedné třídě až 90 dětí. Nedostatečný dohled a špatná disciplína vedly mládež k surovosti a špatné školní docházce. Některé děti nemohly navštěvovat školu protože neměly nutné oblečení a trpěly hladem. Bída byla také na středních školách, na příklad chyběl papír a tak museli i školáci na vyšším stupni používat břidlicové tabulky, což znehodnocovalo vyučování. Ve školách se také pracovalo na válečné pomoci. Děvčata pletla s nasbírané vlny pro armádu šály, ponožky a jiné oblečení. Chlapci zas sbírali kovy, malinové listí na čaj, kopřivy na látku a bukové a ořechové listí jako tabák.
            Také na porodnost měla válka neblahý vliv. Před válkou nastupovalo do školy až 20 dětí ročně ale v roce 1924 jen 6. Přestože se začaly poměry lepšit byl velkou překážkou nedostatek učebnic, které byly navíc velmi drahé. Zlepšením ale bylo že se jednotřídky začaly pomalu rušit a vznikaly opět ročníkové třídy a to pod 65 dětí. 

 Seznam padlých válečných hrdinů z naší obce 1914 – 1918.

Ascher Hermann dům č.p. 38

Habicht Alois          ,,         16

Ascher Josef            ,,        88

Hoffmann Albert      ,,         11

Bannert Albert         ,,         98

Bannert Rudolf        ,,         70

Lux Ferdinand         ,,         96

Riedel Rudolf          ,,         28

Hoffmann Johan     ,,           8

Freitag                       ,,        Rodina později vlastnila dům č.p. 123

Gross Bernard         ,,        15

Schwab Adolf           ,,        88

Gross Robert           ,,        73

Vietz Franz                ,,       31

Vietz Rudolf              ,,        29

 Pokračování: viz =díl 2=